Balonářská vzpomínka na Michala Tučného

Jsou dny všední, obyčejné, jeden jako druhý, podobné jak vlas vlasu. Ale někdy, zcela nečekaně, nastane den jedinečný, v celém životě neopakovatelný. Den, kdy „létají andělé“. Takovým dnem byl v životě Michala Tučného 27. srpen 1994.

Tenhle den si vybrala za svůj den svatební Michalova a Martina dcera Míša. Celá rodina už byla nachystaná na chalupě v Hošticích, koláčky napečené, ženichova bílá halena nažehlená, jen se svatební kyticí si Míša nějak nevěděla rady. A do téhle předsvatební nálady jsme se nějakým zázračným řízením nebes snesli my – totiž balonáři. Nu, možná by se našlo nějaké vysvětlení, zkrátka, Michala jsme kdysi blíže poznali prostřednictvím společného kamaráda Standy Berkovce, tou dobou moderátora Frekvence 1. Nedlouho poté jsme byli na návštěvě u známé blatenské fotografky, cestovatelky a naší dávné přítelkyně Kamily, ta zas byla na Michalově koncertu a měla s ním domluvené ještě nějaké focení, a tak už nebylo daleko k myšlence svézt Michala horkovzdušným balonem. Michal byl tím nápadem nadšen a po té, co jsme mu vysvětlili, že balon může létat jen brzy ráno nebo pár hodin před západem slunce, a teď že je právě to pravé počasí, ani na vteřinu nezaváhal a jako čas své první vzduchoplavby určil sobotní ráno 27. srpna 1994.

Přivstali jsme si tedy a do Hoštic přijeli za kuropění, tedy kohoutů prvního kokrhání, kdy na okolních rozkvetlých lukách ještě ležela rosa a vrcholky stromů mizely v mlze. Pilot Cápa se hned sháněl po vhodném místě ke startu a brzy ho taky našel hned na kraji Hoštic, na louce, kde se pásl dobytek. Když už jsme měli balon roztažený, přišel Michal se skromnou prosbou, že by moc rád viděl z vrchu svou chalupu. Cápa by mu rád vyhověl, ale jak zaměřil směr větru, bylo mu hned jasné, že by se musel stát zázrak, aby přání bylo splněno: vítr foukal na opačnou stranu. Pak už bylo třeba rychle jít do vzduchu, sluneční paprsky totiž svižně provrtávaly mlhu, vzduch se každou minutou ohříval a času nebylo nazbyt. Cápa si tedy rychle naložil Michala a jeho ženu Martu do koše, zazvonil na lodní zvonec a než bys řekl švec, balon se vznesl nad spící Hoštice. A pak nastala ta magie: místo toho, aby se balon v souladu s přírodními zákony vydal po větru k lesu, zamířil přímo nad Michalovu chalupu! Teprve když se Michal dost vynadíval a Marta nacvakala spousty obrázků, pokračoval ten vzdušný koráb spořádaně a jakoby nic tam, kam vítr foukal. To ráno nám Šumava kynula svou vlídnou zlátnoucí náručí, čas se zastavil a zamlklý Michal měl ve svých velkých dojemných očích něhu a úsměv.

Po přistání jsme prvoletce, tak jak je u balonářů zvykem, pokřtili, zapili šampaňským a pak nás ještě Marta pozvala do jejich chalupy na snídani; teprve tam jsme se dověděli, že za chvíli povede Michal svou dceru k oltáři. A tak jsme si dali svatební koláčky a kafe a já jsem ještě z lučního kvítí uvázala Míše svatební kytici. Bylo to všechno poprvé a naposled. Za několik měsíců Michala andělé unesli do nebes navždy...

© Iva Capoušková

 

© Petr Vítek (petrvitek@volny.cz)