Z historie balonového létání

Touha létat byla v lidské mysli odpradávna. Jak jinak by se objevili všichni ti okřídlení tvorové v bájích primitivních kmenů, ať už to byl létající had severoamerických indiánů nebo létající sloni jihoindických domorodců? I ve starých civilizacích bylo létání výsadou bohů, když na sebe přímo brali podobu ptáka, draka nebo byli jako lidské bytosti nadáni schopností vznášet se. To už byl jen krok k tomu, aby se na ten zemský potěr začali dívat pěkně svrchu, a tak opustili lidská sídliště, pozemská ohniště, stromy a chrámy a usídlili se vysoko v horách, jejichž vrcholy se nebes dotýkají. Nejvýš to dotáhl křesťanský Pánbůh – ten na nebe přímo vstoupil.

Zkrátka, co se pohybovalo po zemi, bylo obyčejné, pozemské, co se odpoutalo, bylo nadpozemské, božské! A lidé se chtěli podobat bohům. Vymýšleli, zkoušeli a také platili životem. Jak jinak by se do dnešních dnů zachovala báje o Ikarovi?

his1

Přímé doklady o nejstarších počátcích vzduchoplavby neexistují, historici však vědí, že první horkovzdušný balon jaksi nechtěně vytvořili Číňané, kteří již ve starověku pořádali ve svých městech tzv. lampionové slavnosti. Krásně zdobené papírové či hedvábné lampiony roztodivných tvarů a velikostí ozařovali uvnitř světly, a tak není divu, že se tu a tam některý z lampionů vznesl a slavnost opustil. Později se z náhody stal obřad – vznášející se hedvábné lampiony vybavené olejovými kahany vyprovázely duše zemřelých přes moře.

Vědci také předpokládali a posléze i experimentem na místě provedeném ověřili, že i obyvatelé jihoamerické planiny Nazca uměli vytvořit jednoduchou obálku ve tvaru jehlanu obráceného špičkou k zemi a s její pomocí se vznášet nad zemí. Zda šlo o náboženský rituál či důmyslný technickou činnost však těžko rozhodnout.

Na evropské pevnině jsou dokumentované pokusy o ovládnutí vzdušné říše spojeny až s renesanční touhou objevitelskou. Tak kupříkladu jistý Magnus Pegelius z Roztok vydal roku 1604 učený spis Thesaurus rerum selectarum, v němž o možnosti plavby vzduchem píše tak rozhodně, že nazývá každého nevědomcem, kdo by o ní pochyboval. Svá tvrzení opírá o známý Archimedův zákon; čím by se měla vzducholoď naplnit však taktně mlčí.

his3

Myšlenka na létající stroje, ať už okřídlené nebo ve tvaru vznášejících se koulí a loděk pod nimi zavěšených, nedala spát mnohým učencům a o jejím teoretickém zpracování existují četné doklady včetně mnohých bizardních nákresů; mezi snad nejznámější patří kresby všestranného umělce a učence (což ale dříve jedno a totéž bylo) Leonarda da Vinci.

Nelze pochybovat o tom, že došlo i na praktické pokusy; že byly životu nebezpečné i způsobem dnešnímu člověku těžko pochopitelným, dokládá tento úryvek z knihy „Plavba vzduchem. Rozhled po dosavadních projektech i pokusech.“ O. F. Vaňka vydaná roku 1888 v Praze:
„Významným jest však pokus, jaký učinil 8. srpna r. 1709 portugalský fysik Don Guzman v Lissaboně u přítomnosti krále Jana V. Když byl pod velikým lehkým a papírem polepeným košem rozdělal oheň, vznesl se do výše asi 60 m. Přístroj narazil však o římsu paláce, protrhnul se a spadnul ponenáhlu k zemi, tak že Guzman nijak si neublížil. Byl uvítán bouřlivým nadšením a uděleno jemu příjmění: Ovoador, t. j. létající muž. Povzbuzen tímto polovičním zdarem hotovil se Guzman k nové zkoušce, než jako dva roky před tím fanatická luza zničila Papinovu Paroloď na Fuldě, spatřujíc v ní dílo ďáblovo, bylo i za doby Guzmanovy v Portugalsku dosti bigottních mnichů a nedozíravých helotů, kteří viděli v jeho pokusech bezbožné nápodobení ohnivého vozu, jímž prorok Elijahu vstoupil do nebe a nanebevstoupení Krista v oblaku. Vhodné příležitosti té uchopila se inkvizice, kázala jej zatknouti a jako čaroděje uvězniti. Nešťastný vzduchoplavec byl by snad skonal na hranici, kdyby se jeho nebyl včas ujal král.“

his2

Podobný osud málem potkal jistého ruského poddaného; v Rjazaňské kronice z roku 1731 se o tom píše:
„Guberniální úředník Krjakutnoj z vojvodské kanceláře Nerechtěc vyrobil si pytel velký, naplnil jej dýmem smrdutým a odporným, přidělal k němu smyčku a usedl do ní. A tu jej síla nečistá zvedla nad břízu a potom jím udeřila o zvonici, on se však zachytil o provaz, kterým se zvoní, a tak při životě zachován zůstal. I vyhnali ho z města a odešel do Moskvy. Ale i tam, zplozence ďáblova, jej chtěli upálit neb živého do země zakopat...“

O tom, že se vzduchoplavecké pokusničení nevyhnulo ani zemím koruny české svědčí zprávy o jistém Jihočechovi Vítu Fučíkovi zvaném Kudlička, který již roku 1760 zapojil selský rozum a použil ducha i tělo, tedy...místo ducha měly jej nésti vzhůru bahenní plyny v kožený měch pochytané a okřídlenými pažemi měl být hnán vpřed. Jak to skutečně dopadlo se v kronikách nepíše.

Ale to už doba pokročila a v dohledu byl památný rok 1783, skutečný mezník, od něhož se píše historie vzduchoplavby. Jak se to tenkrát seběhlo, se dovíte příště.

© Iva Capoušková

Prameny:
O. F. Vaněk: Plavba vzduchem
K. Vrchovecký: Lehčí než vzduch
J. Pacovský: Vzduchoplavci, aviatici & piloti
M. Taylor, D. Mondey: Guinnesova kniha letadel
P. Toufar: Uskutečněné fantazie

 

© Petr Vítek (petrvitek@volny.cz)